Candle Wind


* Proč je někdy vidět měsíc ve dne

Proč je někdy vidět měsíc ve dne

 

 

Jen vždycky na malou chviličku, když Pán Slunce předával vládu Paní Luně, se zahlédli.

Navzájem obdivovali krásu toho druhého.

On zářil jasným, žlutozlatým světlem a dlouhé vlasy mu neustále létaly kolem hlavy a tvář měl sličnou a jasnou, nu jako slunce. I jeho šat zářil a osvětloval své okolí.

Ona sice tolik nezářila, ale přeci trochu ano, vycházelo z ní měkké, hedvábné světlo, stříbrné, ale tak krásné a ušlechtilé, že Pánu Slunci učarovalo.

Její tvář byla nejkrásnější, jakou bylo kdy možné zahlédnout.

A že Pán Slunce už viděl tolik tváří pod sebou a všechny tak krásné a ušlechtilé. On se jí také velmi líbil.

Ale nikdo z jich neměl odvahu jen na sebe promluvit.

      Jednou Pán Slunce zamžoural do svého poledního žáru, protože zahlédl notný kus od sebe něco, co tu za své vlády nikdy neviděl.

Když zaostřil zjistil, že je to ona, Paní Luna.

    „Copak tu děláte paní?“ zeptal se Pán Slunce vlídně.

    „Tolik jsem vás chtěla vidět, že jsem vypadla ze svého příbytku a když už jsem tady tak se dívám.“ přiznala bez oklik. Ženy nejsou hloupá stvoření a není ani Paní Luna.

Rozumě přiznala, co se stalo a byla hrdá, že s tímhle začala první. Přívětivě až možná svůdně se usmála.

 „Nikdo přeci nezakázal, že bychom se neměli vídat.“

      „To je pravda.“ přikývl Pán Slunce.

„Jste moudrá a odvážná. Já bych býval za vámi  nepřišel.“

     Paní Luna se rozesmála.

„To by se lidé moc divili, kdyby slunce vyšlo za noci.

Ve vašem žáru není měsíc tak patrný, tak si toho mnozí ani nevšimnou.“

      Pana Slunce sice trochu dopálilo, že řekl takovou hloupost, ale navenek se jen mírně zarděl a usmál se.

„Ale aby to nezačalo být divné. Ale vy jste moc krásná a já si na vás moc myslívám.

 Vlastně rád bych vám něco řekl, když už jste tady.“

     Teď se pro změnu zarděla ona.

Zamrkala a opětovala úsměv.

      „Miluji vás. Miluji tě, jsi nejkrásnější stvoření jaké jsem, kdy viděl, kéž bys nemusela vládnou tak, že se nesetkáme každý den.“

Posmutněl, protože si uvědomil, že je naprosto proti přírodě, aby měsíc byl na obloze i ve dne a zrovna tak, aby slunce zůstalo na nebi i v noci.

     „Já tebe taky.

Tak krásně hřeješ a vracíš dobrou náladu a jsi tak krásný. Neboj se, občas za tebou zajdu a popovídáme si.“

    Dlouze si pak povídali, o tom na co se na zemi rádi dívají a o tom, co vídají kolem letět, kdo jim mává a co se za jejich vlády děje.

    Čas se velmi rychle nachýlil, další den minul o Pán Slunce tedy řekl:

„Má drahá, pojďme a vyměňme si vládu. Musím už jít.“

     S radostí mu vletěla do náruče na prahu nebe, kde slunce zapadá a oni se začali objímat a laskat.

Zasnoubili se a pak se i vzali.

Protože se velmi milují a Pán Slunce nemůže vyjít v noci, bylo by to příliš nápadné, občas za ním Paní Luna zaskočí, aby svého muže viděla a popovídali si.

Proto je někdy měsíček vidět i za dne.

 

 

 


 

Pán Slunce a Paní Luna žili na nebesích milióny dnů aniž by spolu mluvili.

 
Photobucket
Stránky se upravují, prosíme o strpení
**